Pokud jde o hmotné zabezpečení zaměstnanců, odměňovaných měsíční mzdou v době tzv. placeného svátku (který připadne na obvyklý pracovní den zaměstnance a ten v jeho důsledku nepracuje), je třeba uvést následující: Tazatelka cituje ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) dřívějšího prováděcího nařízení vlády k zákoníku práce č. 108/1994 Sb., které bylo zrušeno ke dne 31. 12. 2006. Nicméně obdobný text je uveden v § 348 odst. 1 písm. d) nového zákoníku práce (nZP), tj. že jako výkon práce se posuzuje doba, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který se mu jeho měsíční mzda nebo plat nekrátí. Současně však dřívější i nový předpis uvádějí, že se toto ustanovení nepoužije pro účely práva na mzdu. To znamená, že tím není řešen způsob hmotné kompenzace, ale jen skutečnost, že pokud se zaměstnanci jeho měsíční mzda za takový svátek nekrátí, je nutné jej započítat do fondu pracovní doby.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 nZP je mzda peněžitým plněním či plněním peněžité hodnoty, poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak. Z toho vyplývá, že mzda přísluší jen za práci a výjimky, kdy tomu tak není, musí stanovit zákon. V ustanovení § 115 odst. 3 nZP o mzdě, náhradním volnu a náhradě mzdy za svátek je uvedeno, že zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu, nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku svátku. S ohledem na již zmíněný § 109 odst. 2 nZP z toho lze dovodit, že pokud zaměstnanec ve svátek nepracuje, mzda ujít musí a přísluší mu proto náhrada mzdy. Mzda mu neujde jen tehdy, jestliže ve svátek pracuje, respektive část mzdy mu neujde tehdy, koná-li práci jen po část své obvyklé směny, kterou by jinak ve svátek měl. Ze zákona tak vyplývá, že zaměstnanci má být zásadně za tzv. placený svátek poskytována náhrada mzdy - je to obdobné jako při náhradním volnu za práci ve svátek, kdy zaměstnanci rovněž přísluší náhrada mzdy (§ 115 odst. 1 nZP).

Ve firmách je však široce uplatňována praxe, že se zaměstnanci jeho měsíční mzda za svátek nekrátí, což do roku 1992 stanovovaly dřívější rezortní mzdové předpisy. Tato praxe je tolerována a někteří odborníci ji dokonce považují za správnou. Nelze ovšem vyloučit, že by se zaměstnanec, u něhož je náhrady mzdy vyšší, než ponechaná měsíční mzda za takový svátek, mohl domáhat doplacení rozdílu. Problém pak vzniká v případech, kdy zaměstnanci je za svátek ponechána jeho měsíční mzda a jiné složky mzdy mu ujdou, například podíl z tržeb nebo některé příplatky. Potom je jednodušší poskytovat náhradu mzdy za celý den, než řešit poskytování náhrady v části průměrného výdělku.

Řešení celého problému bylo zvláště aktuální předtím, než byl v závěru roku 2006 přijat zákon č. 585/2006 Sb. - jím byla odložena účinnost nového zákona o nemocenském pojištění a souvisejících § 192 až 194 nZP. Pro poskytování náhrady mzdy v době prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti je v § 192 odst. 1 nZP uvedeno, že tato náhrada mzdy přísluší za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nekrátí (rozumí se plat poskytovaný zaměstnancům ve veřejných službách a správě). Z uvedeného je jasné, že by zaměstnanci, jemuž je ponechána měsíční mzda za tzv. placený svátek, vůbec nepříslušela náhrada mzdy při pracovní neschopnosti. S ohledem na tuto skutečnost jsem upozorňoval na nezbytnost poskytovat zaměstnancům v době takového svátku náhradu mzdy. Tím, že byla účinnost této právní úpravy odložena, je pouze vyřešení celého problému odsunuto. Nicméně vyřešen není.